Tento článek je psaný primárně pro rodiče, kteří „bouchají“ na své děti, ale věřím, že i ostatní v něm mohou najít hodnotné informace. Je pro všechny, kteří už pochopili, že výbuchy vzteku nejsou žádoucí ani nutné. Pro ty, kteří by nejraději příště takto nereagovali. Jejich reakce na situaci by optimálně byla adekvátní, pevná, srozumitelná a láskyplná.
Vztek už nechci!
Pokud se na vztek podíváme jako signál, který nás upozorňuje na to, že jdeme za svoje hranice, pomine jeho jednostranně nepříjemná konotace a můžeme ho spatřit jako smysluplnou lidskou výbavu. Obnažuje naší bezmoc, nenaplněnou potřebu nebo očekávání a je zároveň i způsobem jak se k naplnění této potřeby přiblížit. Je ovšem mnoho různých jiných a jistě příjemnějších způsobů.
Zaměřte se na sebe.
Ať už je důvod výbuchu jakýkoliv, je váš. I ve chvíli, kdy dítě dělá něco nepatřičného, (např. ubližuje ostatním, ničí věci) tomu lze zabránit pevným a klidným způsobem. Když už víte, že váš vztek = váš problém, nechte reakci proběhnout mimo kontakt s lidmi, tak, aby se vaše nezpracovaná emoce nedotýkala blízkých. Pokud to v danou chvíli není možné, můžete se za svou reakci upřímně omluvit.
Pocity viny
Mentální návrat k situaci má smysl jen ve chvíli, kdy může vést k tomu, abychom příště jednali jinak. Sebemrskačství, opakované přehrávání situace a utvrzování se ve vlastní neschopnosti problém samo o sobě nevyřeší, spíš ho prohloubí.
Hledání metody, aneb „jak ale PŘESNĚ mám příště reagovat?“
Technika typu třikrát se nadechni, vizualizuj si sopku (a mnoho dalších), může fungovat lidem, kteří už jsou se svým nevědomým (a podvědomím) v kontaktu. Podobný typ otázek svědčí spíš o tom, že tento kontakt se ještě neodehrál.
Místo hledání zaručených metod doporučuju začít řešit co a proč, vás ke vzteku vede. Zkusit ho pozorovat. Z hlubin našeho podvědomí k nám zvláštním způsobem, tedy nepříjemným opakováním určitých situací, promlouvá řada vytěsněných zkušeností. Pokud se z této hlubiny nepřemístí do vědomí, pokud nepochopíme, jaký starý nefunkční vzorek chování, čili zlozvyk si dál držíme, budou se situace opakovat. Popřípadě se transformují v jinou, zpravidla ještě horší opakující se událost nebo nemoc.
Dobrou zprávou je, že pokud se události často a naléhavě opakují, mají velký potenciál k tomu, aby do vědomí mohli konečně vstoupit. Tyto vytěsněné zážitky jsou jako kopa hnoje, kterou jste sami nahromadili a na které vám vadí, jak čím dál víc smrdí. Teprve když ji rozvezete po záhonech, přestane postupně smrdět a ještě vám pohnojí záhony. Je to často proces dlouhý a pohled na vlastní hnůj bývá nechutný, každopádně může být živnou půdou pro nově vzkvétající rostliny na vaší zahrádce.