V poslední době se mi zdá, že se pozvolna (tedy ne u všech a všude) mění názor na fyzické (i jiné) tresty. Bič začíná ztrácet příznivce, ale dnes bych ráda napsala něco o cukru. Pod něj zahrnuji pro tuto potřebu odměny a pochvaly a vyznavačů má stále poměrně dost. Odměny ani příliš neskrývají svou pravou tvář očividné manipulace, ale já se teď zaměřím na to zdánlivě nejvíce benigní – na pochvaly.
Abychom pochopili souvislosti, nejprve se zaměřme na motivaci. Z hlediska psychologie ji lze rozdělit na vnitřní a vnější. Netřeba zdlouhavě popisovat jejich původ. K vnější motivaci lze zařadit kromě vyhnutí se trestu také očekávání pochvaly, odměny, zisku… Vnitřně motivovaný člověk pak dělá činnost, protože ji dělat chce („jen tak“). Někdy proto, že se chce něco naučit nebo ho to prostě baví, chce být přirozeně užitečnou součástí společnosti, od okolí primárně neočekává benefity.
Tento způsob motivace je velmi rozšířený a dobře viditelný u malých dětí (například se zdravé dítě naučí chodit bez pochval, odměn i trestů). Pochvalu používáme z nevědomosti a neznalosti mechanismů vnitřní motivace v dobré víře, že dítě podporujeme. Někdy také, abychom přiměli druhé sledovat náš zájem.
Obvykle ji uděluje někdo nadřazený někomu podřazenému (čili ničí partnerský přístup) a zahrnuje do ní (naprosto neadekvátně a nesmyslně) celou osobnost nebo trvalou vlastnost. Tato „definitivnost“ opomíjí přirozené mechanismy lidského vývoje. Často je chvála i nepřiměřená situaci (někdy až vyloženě lživá), podporuje „nálepkování“. Existují výzkumy, které uvádí, že pochvala zhoršuje výkon, potlačuje kreativitu, a hlavně zabíjí vnitřní motivaci (a v důsledku pak snižuje autonomii).
Je pravděpodobné, že dítě bude činnosti, za které je rodič chválí, dělat jen pro pochvalu, i když původně je dítě dělalo „jen tak“. Také můžeme dětem zadělat na „předvádění se“ a pokud budeme dost vytrvalí a důslední, tak na nabubřelost, protože tyto děti pak ztrácí schopnost vnímat okolní svět jako rovnocenný. V neposlední řadě jsou pochvaly svazující. Aby „hodná holka“ nebo „chytrý kluk“ dokázali ve všech situacích obstát s čistým štítem, to vyžaduje ohromné (a naprosto zbytečné) úsilí.
Záměr přimět někoho spolupracovat pochvalou je manipulace jako každá jiná. Pokud chceme mít rovnocenné/partnerské vztahy a nechceme své děti (nápodobou) učit toto chování, je na čase zvolit jiný přístup.
Samozřejmě to neznamená, že nemůžeme mít radost z toho, co (naše) děti (nebo klidně i dospělí) dělají. Můžeme! A dokonce ji vhodným způsobem lze i vyjádřit, třeba tak, že prostě budeme mluvit o sobě a svých pocitech a budeme je myslet vážně. (Místo „ jsi naprosto úžasná, báječná a nejlepší zpěvačka“ řekneme „líbilo se mi, jak si zazpívala tu písničku“.)
Na toto téma se mi vynořuje spousta dalších souvislostí, které ale přesahují rámec tohoto „přiměřeně dlouhého sdělení“. Pokud by v někom vyvstaly neodbytné otázky, ideálně doporučuji obrátit se na své nitro a hledat tam ☺. Pokud by přece jen někdo toužil po dalším vnějším zdroji, pak myslím, že neudělá chybu s knihou nebo video přednáškami od Jany Nováčkové nebo od Naomi Aldort, popřípadě video kanálem Zdenky Šíp Staňkové.