Z mnoha intepretací se mi nejvíc líbí, jak ho prezentuje Pjer la Šéz (mimo jiné psycholog) a z toho vycházím. V kostce řečeno ho tedy vidím jako kruciální komplex vzniklý neúnosným tlakem na centrální část bytostné podstaty člověka. Pokusím se tuhle nezajímavou a nepochopitelnou větu lépe vysvětlit.
Bytostná podstata je to, s čím na svět přichází novorozeně. Čistá duše, plná potenciálů, vybavená rodovými (na obecnější rovině rasovými, lidskými, savčími …) znaky (např. geny). Na tuto bytostnou podstatu pak působí okolní vlivy (výchova, sociální status, interakce s ostatními lidmi…). Jeho centrální část se zabývá otázkou smyslu.
Když tyto okolní vlivy působí na bytostnou podstatu tak, že je to pro ni nepříjemné a nepřijatelné, objeví se ego. Zpočátku to člověku umožní přežít. Ego ví, jak reagovat, aby bytost takzvaně zapadla ve světě, kde smysl rozhodně nestojí v centru dění. Například ví, jak se zachovat, abych vyšel s rodiči, i když s nimi nesouhlasím nebo nás přiměje chodit do práce, která nám nevyhovuje, protože je třeba zaplatit účty. Ego je inteligentní, vychytralý, vlivný a mocný ohýbač, našeptávač a rádce, avšak bez zodpovědnosti (tu má vždy někdo jiný), neschopný živoucí přítomnosti.
Pro západní společnost je ego velmi ceněným artiklem, a proto je prakticky nemožné, aby v ní nevzniklo. Umožňuje začlenit se do systému, který nás obklopuje a vybaví nás mnoha dovednostmi. Např. schopností „jít přes mrtvoly“, „mít ostré lokty“, někdy vyniká v „řitní alpinismus“ nebo taky falešném altruismu. Těmito a podobnými způsoby dosahuje „cílů“. Touží po dokonalosti. Zatímco bytostné podstatě přináší naplnění bytí v přítomnosti a její prožívání (aniž by se prvoplánově zaměřovala na cíle).
A tak se tane, že přítomnost je tu stále a my ji v zajetí ega nevnímáme. Naše pozornost je zaměřena na mety, které jakmile jsou splněny, už je nachystána další (maturita – diplom z vysoké – povýšení…). Nezajímá nás, co a jak děláme, ale spíše co z toho bylo nebo bude (ať už jde o peníze, moc nebo o pocit, že jsme „spasili“ někoho jiného). Žijeme v budoucnosti nebo v minulosti, kterými je přehlušena série nekonečných TEĎ. S pocitem, že nejsme celí, že nám něco chybí a uniká, že to pořád není ono.
Osudem ega je „založit požár ve kterém samo shoří“ (C.G. Jung). Může však začít hořet až v okamžiku, kdy si uvědomíme, že je tento zvnitřnělý hlas společnosti v rozporu s přáním bytostné podstaty. A i když nám v prvních chvílích tato smlouva s ďáblem pomohla obstát ve světě, v těch dalších nám komplikuje život. A tehdy ji můžeme začít opouštět a umožnit smyslu, aby se vrátil.