Na začátek bych ráda předeslala, že“ komunikačních dovedností“ je mraky a záměr ovládnout je technicky správně není dobrý cíl. Měl by to být spíše prostředek ke zlepšení vašeho kontaktu s ostatními lidmi.
Komunikaci lze obligátně rozdělit na neverbální (gesta, postoj, výraz v obličeji…) a verbální. Ta první je pravdivější, autentičtější, avšak mnozí se jí odmítají vůbec zabývat pro její „bezvýznamnost“ a pro další je téměř nečitelná. Většina lidí se domnívá, že majoritně komunikuje druhým způsobem, tedy verbálně (slovy). Samozřejmě toho lze během relativně krátké doby říci mnoho, leč neverbální doplňky budou doprovázet i sebedelší monology. Neverbálně navíc komunikace probíhá jakoby neustále – i beze slov, je tedy (i při vysoké slovní produkci) nezanedbatelným projevem.
A to je první tip a zároveň důvod, proč se domnívám, že samotné uvědomění si významu neverbálních projevů může mít velký význam. Pokud manželka říká „to je v pořádku“ a pláče kvůli hádce, pak to, co vypovídá o jejím duševním stavu, je samozřejmě projev neverbální („tělo nelže“). Teprve pokud tyto projevy začneme OPRAVDU VIDĚT, můžeme na ně adekvátně reagovat. Je dobré věnovat jim pozornost (ne nutně odpovídat na ně), především pokud jsou v rozporu se slovy.
Druhý tip – říkejte co nejvíce pravdu. Taková blbost?! Ale ruku na srdce, kolikrát denně lžete? Myslím to tak, že něco říkáte a už v tu chvíli víte, že je to lež, blbost, že na to asi zapomenete, chcete jen někoho odbít nebo prostě použijete nic neříkající otřepanou frázi. Pokud se na to zaměříte, může vás to přivést k mnohem hlubší pravdě o svém životě. I nepříjemná pravda jde sdělit laskavě a s citem, pokud to však opravdu chceme.
A nakonec zdůrazňuji minimalistické, ale o to žalostněji nedoceněné – mlčeti zlato. (Skoro) všichni to víme a málokdo to běžně praktikuje. K tomu přidávám z mého pohledu vše podstatné říkající, volně parafrázovaný výrok J.C.Carriera: „poutat pozornost lidí slovy je obrovská neomalenost, odpustitelná snad jen ve chvíli, kdy chceme někoho opravdu obohatit“.